Lilly El-Vampiro Addams_Darková
Blog: www.lilly-addams.blog.cz 

 Waše přízpěwky... -- 
http://fuckpinkpurple.blog.cz/1110/wase-prispewky#pridat-komentar


Láska z temnoty

2. října 2011 v 14:42 | Lilly El-Vampiro Addams_Darková |  _StOrIeS_



Když jsem se probudil bylo krásné ráno. Do mého temného pokoje proudil vlhký a čerstvý vánek. Sluneční paprsky pronikaly do mého pokoje tiež. Posadil jsem se. Promnul si oči a šel se převléci. Vzal jsem si černé triko s lebkou černé kalhoty. K tomu černý dlouhý plášt až nazem. Jen co jsem byl oblečen došlo na doplnky. Na kalhoty jsem si připl stříbrný řetěz, na ruku a na krk si připnul náramky se stříbrnými bodláky. A ted už jen zbývalo rozčesání mých dlouhých černých vlasů a líčení. Tak jsem zašel do koupelny. Byl jsem připraven vyrazit. Každé ráno jsem byl zvyklý chodit na hřbitov. Žil jsem sám od smrti mé přítelkyně. Tehdy mi bylo čtrnáct let. Je to dávno... Vyšel jsem z mého domu a vyrazl jsem....Má pověst byla pověst podivína..Od smrti Milsi mé zesnulé přítelkyně se ze mě stal gothic. Ten styl jsem si zamiloval...Vítr si pohrával s mými havraními vlasy...Hřbitov byl až za parkem a potokem...Byl nádherný podzimní den. Na tom hřbitově jsem sedával a vzpomínal na ty časy když tu ještě byla. Po cestě jsem se vždy stavil v takovém malém zapadlém květinářství abych ji koupil růže. Taky to patřilo k mé ranní tradici. Od té doby jsem se už nezamiloval. A ani jsem o tom nepřemýšlel. Neměl jsem přátele a ani nikoho. Na samotu jsem si zvykl. Rád jsem chodil tím parkem. Měl v sobě takové kouzlo. Vždy mě přitahoval. I jako malého. Moc lidí tu nežilo. Bylo tu něco jako samota. Zapadákov. Nevadilo mi to. Měl jsem to tu rád. Tady jsem se narodit a tady také zemřu. Došel jsem na hřbitov. Položil ji na hrobku rudé růže jako vždy. Sedl si vedle jejího hrobu a začal psát další básen. Psaní básní mi pomáhalo od toho všeho. I povídek. Ale byly všetky takové temné. "Jsi padlý anděl, ktorý padl pro Boha. Chtěl abych tu ted nad tebou bděl, mrholí, a slunce svítí, na nebi je duha. Ty jsi ta dívka pro, ktorou jsem žil, jinou nikdy nemiloval jsem. Pro tebe jsem tu byl, jsi můj mrtvý sen. Lásko! Chybíš mi má květinko!" Po cestě zpět domů mě začala pronásledovat černá vrána. Zachvěl jsem se. Naskočila mi husí kůže. Letěla zamnou od toho hřbitova. Pokusil jsem se ji odehnat, ale zamávala křídly a tedkon místo vrány zjevila se mi nádherná dívka! Byla posmutnělá. Ve větru se jakoby rozplývala. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že není živá. Nebyla to osoba našeho světa. Tak proč ji vidím? Nečekaně vzhlédla vzhůru. Podívala se mi hluboce do očí. Pousmála se na mě, ale stále mlčela. Její oči zářily temnou rudou. Nic neříkala a zmizela. Doma jsem seděl a zamyšleně pozoroval těch pár ludí, ktoré chodily pod mími okny. Nemohl jsem se vzpamatovat z toho zjevení. Z té její krásy. A také jsem před sebou pořád viděl ty žhnoucí rudé oči. Mé rozhodnutí bylo jasné. Budu po ni pátrat. Bylo to zvláštní od toho zjevení se mi nedařilo na ni přestat myslet. Do té doby jsem myslel jen na Milsi(Milsí). A také mi začalo lést na mysl, že bych se měl zase zamilovat. Proč mám být sám? Říkal mi ten hlas v mé hlavě. Moc jsem nejedl. Večer jsem bol hodně ospalý tak jsem šel spát. Když jsem usínal zaslechl jsem "Saware?" (Sáware?). To je mé jméno. Ten hlas vycházel ze stěn. Jakoby vítr. Kůže se mi zase zachvěla. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nic tam nebylo. Otočil jsem se ke zdi a snažil sa usnout. Ale za sebou jsem někoho ucítil. Rychle jsem se otočil. Za mnou stála ta dívka. Zase s tím pohledem. V ruce držela nůž a pak zmizela. Super nemusím po ni pátrat, ale za to mně bude děsit. Super. Říkal sem si nabručeně. "Neboj sa mna prosím." ozval se zase ten hlas. To už jsem nevydržel. "Co jsi zač? Prepáč mna sleduješ?!" ptal jsem se. "To nemožem ríct. Musíš mna najít. Prosím. Nemožem už za tebou chodit i kdybychom chtěli. Prosím najdi mna..." její hlas vyprchal. Její hlas prosil. Ráno bylo po dešti. Šel jsem do koupelny. Na zdi tam byl vzkaz. "Promin jestli som ta obtěžovala. Mrzí mna to. Som zúfalá. Nemožen ti ríct kdo som a prepáč som šla za tebou. Ale možem ti jen ríct, že si jediná osoba, ktorá mna vnímá. A nás všetky. Máme tě rádi. Tvoja Neznámá..." Ona..vydechl jsem. Od této doby mě provázelo hodně podivných věcí. Okouzlila mě. To si musím přiznat. Zašel jsem zase na hřibot mé milované. Po cestě zpět v tom parku bylo slyšet zvláštní ševelení. Nikdy předtím jsem tu nic neslyšel. Začal jsem se točit dokola za těmi hlasy. Točil jsem se tak rychle. Seknul jsem sebou mezi těmi stromy. Když jsem se probral ležel jsem v posteli v neznámém domě. Spíše domečku. Byla bouře. U mě seděla spanilá dívka. "Už je vzhůru!" zvolala. Ve dveřích se objevila starší dáma. Nejspíše její matička. Nic jsem si nepamatoval. Snad jen to, že jsem upadl...."Sofie" zvolala ta dáma. Ta dívka se jmenuje Sofie? Divil jsem se. Už jsem nerozuměl vůbec ničemu. Jako kdybych v poslední době vůbec něčemu rozuměl. "Zdravím neznámý cizinče." Oslovila mě ta dáma... "Také Zdravím. Jak jsem se sem dostal?" Zajímalo mě. "Sofie vás našla bezvládně ležet na pobřeží. Jaké je jest vaše jméno?" Chtěla vědět jak se jmenuji... "Já já. Nevím..." Vykoktal jsem ze sebe... "Jaké je datum? Co je za rok? V jaké jsem době?" Byl jsem uplně mimo...Nic jsem si nepamatoval...
Mé rozhodnutí bylo jasné. Budu po ni pátrat. Bylo to zvláštní od toho zjevení se mi nedařilo na ni přestat myslet. Do té doby jsem myslel jen na Milsi(Milsí). A také mi začalo lést na mysl, že bych se měl zase zamilovat. Proč mám být sám? Říkal mi ten hlas v mé hlavě. Moc jsem nejedl. Večer jsem bol hodně ospalý tak jsem šel spát. Když jsem usínal zaslechl jsem "Saware?" (Sáware?). To je mé jméno. Ten hlas vycházel ze stěn. Jakoby vítr. Kůže se mi zase zachvěla. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nic tam nebylo. Otočil jsem se ke zdi a snažil sa usnout. Ale za sebou jsem někoho ucítil. Rychle jsem se otočil. Za mnou stála ta dívka. Zase s tím pohledem. V ruce držela nůž a pak zmizela. Super nemusím po ni pátrat, ale za to mně bude děsit. Super. Říkal sem si nabručeně. "Neboj sa mna prosím." ozval se zase ten hlas. To už jsem nevydržel. "Co jsi zač? Prepáč mna sleduješ?!" ptal jsem se. "To nemožem ríct. Musíš mna najít. Prosím. Nemožem už za tebou chodit i kdybychom chtěli. Prosím najdi mna..." její hlas vyprchal. Její hlas prosil. Ráno bylo po dešti. Šel jsem do koupelny. Na zdi tam byl vzkaz. "Promin jestli som ta obtěžovala. Mrzí mna to. Som zúfalá. Nemožen ti ríct kdo som a prepáč som šla za tebou. Ale možem ti jen ríct, že si jediná osoba, ktorá mna vnímá. A nás všetky. Máme tě rádi. Tvoja Neznámá..." Ona..vydechl jsem. Od této doby mě provázelo hodně podivných věcí. Okouzlila mě. To si musím přiznat. Zašel jsem zase na hřibot mé milované. Po cestě zpět v tom parku bylo slyšet zvláštní ševelení. Nikdy předtím jsem tu nic neslyšel. Začal jsem se točit dokola za těmi hlasy. Točil jsem se tak rychle. Seknul jsem sebou mezi těmi stromy. Když jsem se probral ležel jsem v posteli v neznámém domě. Spíše domečku. Byla bouře. U mě seděla spanilá dívka. "Už je vzhůru!" zvolala. Ve dveřích se objevila starší dáma. Nejspíše její matička. Nic jsem si nepamatoval. Snad jen to, že jsem upadl...."Sofie" zvolala ta dáma. Ta dívka se jmenuje Sofie? Divil jsem se. Už jsem nerozuměl vůbec ničemu. Jako kdybych v poslední době vůbec něčemu rozuměl. "Zdravím neznámý cizinče." Oslovila mě ta dáma... "Také Zdravím. Jak jsem se sem dostal?" Zajímalo mě. "Sofie vás našla bezvládně ležet na pobřeží. Jaké je jest vaše jméno?" Chtěla vědět jak se jmenuji... "Já já. Nevím..." Vykoktal jsem ze sebe... "Jaké je datum? Co je za rok? V jaké jsem době?" Byl jsem uplně mimo...Nic jsem si nepamatoval...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lee Lee | Web | 18. října 2011 v 17:04 | Reagovat

Krásné :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama